Datum: 19. dubna 1959
Zdroj: Tito: Selected Speeches and Articles, 1941-1961 pp. 244-248; originally published in the "Introduction" to Book I, p. XLII-XLVI.
Vydáno: Naprijed, 1963
Převod/HTML značení: Mike B. pro MIA, 2009
Public Domain: Marxists Internet Archive (2009). Toto dílo můžete volně kopírovat, šířit, zobrazovat a předvádět, jakož i vytvářet odvozená a komerční díla. Jako zdroj uveďte "Marxists Internet Archive".
My, jugoslávští komunisté, nevěříme, že se mezinárodní situace musí v budoucnu nevyhnutelně vyvíjet podle linie, podle níž se země musí připojit k tomu či onomu táboru; domníváme se, že se bude vyvíjet podle linie, která povede k oslabení bloků a k rozšíření sil, které budou ve všech zemích pokračovat v historickém vývoji, aby dodaly sílu socialismu ve světovém měřítku. Jakýkoli odpor proti tomuto procesu a snaha omezit rozvoj socialismu na táborový rámec a vtisknout mu punc tábora může socialismu a jeho rychlému rozvoji jen uškodit. Jen se podívejme, kolik energie a kolik prostředků bylo vyplýtváno na to, aby se způsobila škoda rozvoji socialismu v naší zemi. A jaké jsou výsledky této politiky? Tato země utrpěla velké materiální škody, ale stokrát větší škody utrpěly strany a země, které tuto politiku zavedly a dnes ji provádějí. Naše kapitulace tváří v tvář této politice by působila jako pobídka k jejímu pokračování, a tak by škodlivé důsledky byly pro věc socialismu mnohem závažnější a smrtelnější. Náš odpor proti této politice však zvyšuje odpor všech pokrokových sil socialismu, které začínají vidět škodlivost takové politiky. Náš odpor navíc dodává odvahu národům zemí, které se osvobodily od jha kolonialismu a chtějí budovat svůj život na progresivních základech socialismu. V důsledku toho přispívá k posílení socialismu a k rychlejšímu dozrávání podmínek pro stanovení vhodnějších forem úsilí o dosažení nových, socialistických společenských vztahů.
To je prizma, kterým je třeba nahlížet na problém našich mezinárodních závazků a na problém proletářského internacionalismu jako celku. Monopolisté proletářského internacionalismu již chraplavě odmítají internacionalistický charakter naší strany, našeho Svazu komunistů. V uplynulých čtyřiceti letech jsme však o proletářském internacionalismu nejen mluvili, ale svůj postoj k třídní solidaritě mezinárodního dělnického hnutí jsme projevovali i svými činy. Máme právo být hrdí na to, jaký postoj jsme zaujali a jakou roli jsme sehráli v uplynulých čtyřiceti letech, a můžeme se směle podívat každému poctivému dělníkovi a revolucionáři do tváře. Od naší podpory Říjnové revoluce a naší pomoci hladovějícím v Rusku se táhne celá řada našich aktivit na pomoc a podporu revolučního boje v jiných zemích. Když bylo v roce 1923 potlačeno povstání v Bulharsku, poskytli jsme útočiště více než dvěma tisícům bulharských bojovníků v čele se soudruhem Dimitrovem. Když mezinárodní buržoazie zorganizovala výpravu proti maďarské revoluci, vyhlásili jsme generální stávku, která zabránila královským jugoslávským vojskům podílet se na potlačení maďarské revoluce (zatímco z některých jiných zemí, jejichž vůdci nám dnes přednášejí o proletářském internacionalismu, mohla vojska bez kontroly odejít a podílet se na krvavém potlačení revoluce). Postoj naší strany k antifašistickému boji ve Španělsku je dobře znám a ve španělské republikánské armádě sloužilo více než 1300 jugoslávských dobrovolníků. Dobře známé jsou také velké akce naší strany na podporu Dimitrova během lipského procesu, na podporu Thällmana a na záchranu Rákosiho. V osudových dnech pro Československo, v letech 1938-1939, organizovala naše strana dobrovolnické hnutí na obranu Československé republiky a podařilo se jí shromáždit dvě stě tisíc jmen. Protože se však československá vláda rozhodla nestavět se na odpor a protože československé komunistické vedení, které na nás dnes hřímá, nepovažovalo za nutné nebo nemělo odvahu jít na obranu nezávislosti své země, zůstala naše akce velkým výrazem sympatií k těmto spřízněným národům, Čechům a Slovákům. Známá je také role naší strany ve druhé světové válce a náš podíl na vítězství nad fašismem. V zápalu nejprudších bojů jsme nebojovali pouze za osvobození vlastní země, ale poskytovali jsme pomoc i sousedním zemím a protifašistickým silám v těchto zemích. Poskytli jsme cennou pomoc při zakládání Albánské komunistické strany a při šíření ozbrojeného boje v Albánii (ale dnes se k nám někteří albánští vůdci chovají jako ten muž z příběhu, který se po uchopení moci nejprve snažil bodnout do zad své blízké spolupracovníky). Za války proti fašismu jsme na našem území vytvořili velké italské jednotky, bulharské brigády, maďarské, československé polské a rakouské jednotky. Na začátku roku 1942 jsme dostali z Moskvy výzvu, abychom vydali provolání k porobeným národům Evropy a vyzvali je k následování našeho příkladu. Učinili jsme tak, ale účinnost provolání závisela především na vnitřních silách v jednotlivých zemích a na schopnosti komunistů v těchto zemích vést masy do boje. Hroby našich komunistů jsou rozesety po celé Evropě. Z Madridu, kde je pohřben Blagoje Parovia, člen Ústředního výboru naší strany, a stovky dalších, přes Marseille, kde je pohřben komisař Jižní zóny francouzského hnutí odporu Dimitrije Koturovj, dělník z Rakovice a španělský válečný veterán, a dále do polárních oblastí Norska, kde jsou hroby tří tisíc našich partyzánských válečných zajatců, přicházíme k jednotlivým hrobům a hromadným hrobům synů našich partyzánů, kteří byli pohřbeni na hřbitovech, kde je pohřbena jejich rodina.našich lidí, kteří položili své životy za lepší budoucnost nejen pro svůj národ, ale i pro ostatní národy Evropy.
Lze bez nedostatku skromnosti říci, že je jen málo stran, které mohou předstoupit před mezinárodní proletariát a tvrdit, že během čtyřiceti let práce tak plně splatily dluh internacionalismu. Jsme pevně přesvědčeni, že náš současný odpor proti nesocialistickým tendencím a nesocialistickým praktikám ve vztazích mezi socialistickými zeměmi se v dějinách prosadí jako zářný příklad plnění povinností vůči vlastnímu lidu a mezinárodnímu dělnickému hnutí. Máme plné právo být hrdí na naši slavnou minulost a na naši současnou činnost při budování socialismu v této zemi a také na náš příspěvek, byť skromný, k rozvoji socialismu ve světě. Je nesmyslné označovat každý projev hrdosti na úspěchy naší strany za antisocialistický nebo nacionalistický. Máme totiž být na co hrdí a je nám jen líto, že budoucí generace v některých zemích, ačkoli jsou samy nevinné, ponesou hanbu dnešního zacházení s námi.
Jsme přesvědčeni, že navzdory všem obtížím budou síly socialismu dále sílit, že socialismus dobude nové trofeje a najde sílu a prostředky k odstranění toho, co je negativní. V konečném důsledku život a praktická činnost staví věci na své místo. V mezinárodním dělnickém hnutí dnes panuje značný ideologický zmatek, ale v praxi se při budování socialismu odhazují zastaralé formy a začínají se objevovat nové, které umožňují rychlejší rozvoj výrobních sil, posilování socialistické demokracie a vytváření vhodnějších socialistických vztahů mezi lidmi jak ve výrobě, tak ve společenských vztazích jako celku.
Právě v této situaci velkého zmatku v dělnickém hnutí se loni konal 7. sjezd Svazu komunistů Jugoslávie. Sjezd stanovil naše budoucí úkoly při budování socialismu a představil nový Program Svazu komunistů. Přijetí Programu má význam především pro naši zemi a její socialistický rozvoj. Rozruch, který se kolem tohoto programu zvedl, však ukazuje, že má širší význam i pro mezinárodní dělnické hnutí. Faktem je, že komunistické a sociálně demokratické strany se již delší dobu nacházejí v něčem, co by se dalo nazvat programovou krizí. Tuto skutečnost nejlépe ilustruje příklad Komunistické strany Sovětského svazu: přesně před dvaceti lety přijal 18. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu usnesení o vypracování nového programu. Byla zvolena komise se Stalinem v čele, ale její práce nepřinesla ovoce. Na 19. sjezdu byla zvolena nová komise a na 20. sjezdu komise třetí. Komise byly ustaveny, ale program neexistuje. Nicméně posledních dvacet let přineslo takové množství událostí, změn, revolučních bojů a rozpadu koloniálního systému a k tomu je třeba připočíst obrovský pokrok ve vědě a technice, že je zjevně nezbytné, aby osvícené síly socialismu všechny tyto události posoudily a ukázaly na procesy budoucího vývoje a metody, kterými budou řízeny. Mlčení o tom všem je pouze ilustrací určitého stavu věcí v oblasti ideologie a praktického jednání, ale neřeší problémy ani nevyzbrojuje síly pokroku k dalšímu úsilí.
Neměli bychom se nechat zmást představou, že náš Program dává odpověď na všechny zásadní otázky a že nemá své slabiny. Ve skutečnosti je pouze seriózním pokusem o náhled na problémy a částečné vysvětlení. Ve srovnání s dosavadním stavem je to velký krok vpřed a význam programu Svazu komunistů Jugoslávie spočívá v tom, že v současné etapě výrazně podnítí marxistické myšlení o nutnosti vážněji se zabývat současnými problémy. Pomůže v obecném úsilí o nalezení správných odpovědí na otázky, které klade život. To je význam dosavadního úsilí Svazu komunistů Jugoslávie a my se můžeme s opravdovou hrdostí ohlédnout za slavnou čtyřicetiletou revoluční cestou Komunistické strany Jugoslávie a všem říci a ukázat, že jsme vždy nesli vysoko prapor Marxe, Engelse a Lenina.
Bělehrad, 19. dubna 1959.