Spousta zlata, nahé ženy a dědečkovy hodiny s hákovým křížem - diktátoři od Hitlera po Saddáma Husajna oslavovali svůj nevkus jako stavitelé. Bašár al-Asad je napodoboval

Pokud nemusíte řešit stavební předpisy, údaje o využití a hypotéky, můžete si splnit odvážné sny. Pohled do paláců tyranských vládců však ukazuje, že se to obvykle nepovede. Na vnitřním nádvoří muž střílí do vzduchu salvy z pistole, uvnitř paláce se po chodbách a sálech tísní rodiny, někteří odnášejí talíře a smějí se. Vousatý islamista pózuje za mohutným stolem, po jehož stranách stojí tiskárna na papír a dvě zlaté, ale lacině vypadající stojací lampy. V obývacím pokoji se na béžovou pohovku posadí mladík o berlích; na polici za ním je jakási váza, snad porcelánová, fialová a ve tvaru zdeformované dýmky nebo mušle lastury. Před ním je jeden z těch skleněných stolků, které milují kokainisté. Fotografie a roztřesená videa, která obletěla svět po útěku syrského tyrana Bašára al-Asada, odhalují banální poznání: diktátoři jsou také lidé a často mají pochybný vkus. Zdá se, že Bašár al-Asad a jeho žena Asma dávali přednost těžkému nábytku v hotelových halách, stejně jako červeným kobercům, vysoce leštěnému mramoru, imitaci zlata a rychlým autům: Mercedesu, Ferrari, Aston Martinu a Lamborghini. Asadova nemovitost v Damašku údajně stála kolem jedné miliardy dolarů. Hlavní budova zabírá více místa než čtyři fotbalová hřiště. Každý, kdo zde byl hostem, by měl být zastrašen a ohromen. Fotografie z paláce samozřejmě probouzejí voyeurské instinkty. Jak žili Asadové? Vyprávěl jí večer na béžové pohovce, koho se chystá nechat zatknout příště? Projížděl v noci městem ve svém Ferrari F50 s hučícími výfuky? Nebo si jen sedl za volant a nechal si o tom zdát? Každopádně hotelový vzhled, který Asadovi napodobili ve svém paláci, je pro diktátory typický. Alespoň to píše britský kritik stylu Peter York ve své knize "Návštěvy u diktátorů". Zejména absolutní vládci moderní doby si neuvědomují hranice mezi veřejnou a soukromou sférou. Napodobují vznešený styl, podobně jako producenti porna a další výrostci. Přestože se nemusí starat o údaje o využití, mýcení lesů, soudní spory se sousedy a peníze, výsledek je podle Yorka obvykle bizarní: "Domy diktátorů nám ukazují, co se stane, když lidé mohou žít své fantazie bez jakýchkoli zábran. Diktátoři, často z dobrého důvodu paranoidní, mění paláce a byty jako jiní lidé mění oblečení. Jen Saddám Husajn prý vlastnil asi 65 rezidencí. Když měnil bydliště, nechal odjet několik kolotoče a dvojníků, kteří si dávali stejnou večeři, ale na jiném místě. Irácký diktátor, který byl svržen v roce 2003 - byl nalezen vousatý a zanedbaný v díře v zemi - byl proslulý nejen svou krutostí, ale také svým vkusem. V jednom z jeho paláců v Bagdádu byla nad vstupními dveřmi místnost s asi čtyři metry vysokým a deset metrů širokým sokolem (nebo spíš orlem?). Obrovský pták byl vytesán z hnědého a šedého italského mramoru a jeho pařáty spočívaly na podlaze. V Basře měl diktátor koupelnu s pěti umyvadly, kohoutky ve zlatě a pěti zrcadly se zlatými rámy. Celkový dojem z místnosti: spíše zašlý než elegantní. Pokud šlo o umění, měl "babylonský lev" zálibu v malbách ve stylu New Age a fantasy. Zobrazovaly nahé ženy s vystrčenými ňadry, na které útočí draci nebo které jsou obklopeny hady a svalnatými šermíři s blonďatými hřívami Trumpů. Už jen Saddámův interiér, píše Peter York, ospravedlňoval spojeneckou invazi do Iráku. Stejně jako jeho soused Asad, i irácký prezident hromadil auta. Mimo jiné vlastnil růžový Chevrolet Bel Air z 50. let, který během války rozdrtil tank. Saddám nechal jednoho dne zapálit sbírku aut svého syna Udaie: Byl rozzlobený, protože Udai zabil souseda. Ne že by to bylo zakázáno. Ale Saddám měl toho, koho zabil, rád. Saddám Husajn, bývalý spojenec USA v boji proti komunismu, vyrůstal v archaických klanových poměrech, jeho ruku zdobilo laciné tetování. Naproti tomu dynastie Asadů pocházela z lepších poměrů. Patřili k těm socialistickým tyranským vládcům, kteří byli spojenci Sovětského svazu a vykořisťovali svůj lid ve jménu pokroku a spravedlnosti. Nakonec svůj životní styl financovali prodejem drogy Captagon a zpronevěrou pomoci. Do tohoto pokrokového a většinou kleptokratického klubu diktátorů patřili Josip Broz Tito, Fidel Castro, rumunský "diktátor" Nicolae Ceausescu a severokorejská dynastie Kimů. Ta v současnosti vládne již třetí generaci a pěstuje snad nejneohrabanější styl v mezinárodním cechu diktátorů. Kim Čong-il, otec současného diktátora Kim Čong-una, miloval mercedesy, filmy a ženy, které nechal unést. Podle jeho japonské kuchařky měl prý ve svém sídle v Pchjongjangu podzemní bunkr včetně vinného sklípku s asi 10 000 lahvemi a karaoke barem. V jiném paláci měl olympijský plavecký bazén odolný proti bombám, na jehož dně byly zlaté dlaždice s jeho podobiznou. Není známo, zda dlaždice mají nyní kopírovat portrét současného "vůdce" Kim Čong-una (charakteristický střih na kartáč a rozdělení uprostřed). Jisté je, že Kim Čong-unův dědeček Kim Ir-sen je stále "věčným" prezidentem Severní Koreje, ačkoli zemřel v roce 1994. Za jeho života se mu prý hory klaněly a podle státní propagandy jeho smrt dokonce vyvolala smutek ptáků. K jeho neoklasicistnímu mauzoleu vede šestiproudá silnice. Na syna zemědělce Nicolae Ceausesca udělala nádhera severokorejských soudruhů takový dojem, že nechal v Bukurešti postavit druhou největší budovu na světě (po Pentagonu). Mimo jiné na ni potřeboval milion metrů krychlových mramoru. Jako správný komunista ji nazval "Palác lidu". Obrázky v knize Petera Yorka ukazují místnosti plné kožichů a hodinek, bazén a několik koupelen s podivnými hadicemi a armaturami. Umyvadla jsou fialová a růžová jako u Barbie doma, dávkovače vody zlaté. Vše "poutavě ošklivé", jak píše York. Četné koupelny přičítá hypochondrii Ceausesca a jeho ženy Eleny. Ta šla tak daleko, že si manželé vždy předem dezinfikovali ruce a nechávali si ochutnávat jídlo, a to i při návštěvě královny, kterou to vůbec nebavilo. Většina diktátorů, bez ohledu na ideologii, chová touhu, aby se na ně vzpomínalo kvůli jejich gigantickým stavbám. Adolf Hitler, který v Berlíně plánoval uzavřený sál pro 200 000 lidí - v němž se na stropě mohly kvůli výparům tvořit dešťové mraky -, si v soukromí rád zachovával tradice. Nábytek do svého Berghofu v Berchtesgadenu si prý vybral sám, včetně proutěných židlí, květináčů, cihlových figurek a dědečkových hodin s orlicí a hákovým křížem. V jedné místnosti byl skutečně jeden z těch glóbů, se kterými žongluje Charlie Chaplin ve filmu Velký diktátor. Moc je směšná. A absolutní moc je naprosto směšná," napsaly o knize Petera Yorka anglické noviny. Domy a paláce mocných to dokazují. Jak však ukazuje desítky let trvající vláda Asadů, toto poznání obvykle zůstává bez následků příliš dlouho.